© Created by TomMat 2013
33 - Plavba do Brazílie
ČTVRTEK, 14 BŘEZEN 2013 19:20
Člověk má vždy usilovat o maximum, ale musí se smířit s tím, že nejen nelze dosáhnout všeho, ale že bude i
prohrávat. Každý jdeme životem s nějakými sny. Nejtěžší je ovšem vědět co vlastně chceme a potom rozhodnutí
pro zvolenou cestu. Volba nestandardních cest vždy s sebou přináší množství nesnází a povinností. Jejich
zvládnutí vyžaduje optimistické vidění, aktivní přístup, silnou vůli, jistou míru sobectví a trochu i štěstí. Opírejme se
o budoucnost. Tam je svět otevřen dokořán, tam je svoboda, tam lze ovlivnit budoucí běh věcí.
Budoucnost je doménou statečných, minulost útočištěm poražených.
Jižní Atlantik.
Více než 40 milionů km2 vodní plochy. Od rovníku k Antarktidě, od Jižní Ameriky k Africe. Ascension, Svatá
Helena, Tristan da Cunha a Falklandy jsou jedinými ostrovy. Oceánu dominuje celoročně tlaková výše a
anticyklonální proudění, na jižní polokouli proti směru hodinových ručiček. Oceán nemá výrazné tišiny ani tropické
cyklony. Naše trasa směřuje od Walvis Bay v Namibii na Svatou Helenu a dále do brazilského Joao Pescoa
ležícího u nejvýchodnějšího mysu Brazilie Cabo Sao Roque.
První úsek 1 200 mil, druhý 1 800 mil. Generálně kurz 290 stupňů. Plujeme oblastí pravidelných SE – E větrů o
průměrné síle 3-4 Bf. V možnostech Sayonary jsou tedy denní průměry kolem 90 mil. Plujeme převážně na genuu
vyloženou na peň, kosatku vyloženou na druhém boku na svoje ráhno a bezan. Čeká nás zhruba 5 týdnů plavby.
Dva na Helenu a tři do Brazilie. Teploty od Afriky stouply o 10 stupňů a před Jižní Amerikou máme ve stínu
tropických 30 stupňů.
Náš režim zahrnuje především péči o 22 m2 souše Sayonary. Stálá kontrola takeláže, plachet, trupu, kormidelního
systému, elektriky a případné opravy, představují základní starost. Zatím nás postihly: prasklá úpona vrcholového
Wandu, prasklý want, párající se plachty, vnikající voda z odpadního systému či nedobíjející se baterie. Vše ale
stačíme rychle opravit a tak máme dostatek prostoru na přípravu dobrého jídla, četbu, spánek či dlouhé rozhovory.
Navigace na rozsáhlé ploše oceánu s pomocí GPS je dnes hračkou.
V sobotu 9. února se koná v Libštátě 43. Setkání jachtařů. Společné dítko, dnes již spíše dáma v nejlepších
letech, Libštátských a dalších nadšenců se letos koná bez mé asistence. Moderování převzal Petr Ondráček,
program připravili Jardín a Zdeněk Žižka. V 17. hodin navazujeme spojení přes Iridium s hlavním sálem, krátce
informujeme o naší situaci, zdravíme účastníky a mohutné „Ahóóój“ 400 set hlasů je slyšet až v Jižním Atlantiku.
Po dvou týdnech je Svatá Helena před námi a 13. února se vyvazujeme na bóji č. 18 před Jamestownem. Nepříliš
chráněný záliv, bez možnosti přistání. Lodě kotví před přístavem a transport zajišťují čluny s malým ponorem a
jeřáb na přístavní hrázi. Množství drobných člunů v zátoce je vyvázáno spletencem lan a jejich obsluhu, jakož i
dopravu jachtařů zajišťuje pravidelné vodní taxi.
Neobydlený ostrov objevil Joao da Nova, velitel portugalské flotily v roce 1502 a nazval jej Svatou Helenou.
Výhodná poloha ostrova na trase vodních cest mezi Evropou a Asií, předurčovala vládce ostrova. Vždy to byla
nejsilnější námořní mocnost. Od roku 1659 až dodnes je to Velká Británie. Ostrov sloužil především jako
zásobovací stanice proplouvajícím lodím. Anglická Východoindická společnost ostrov spravovala a zejména s
pomocí otroků vybudovala opevnění, základní komunikace, městečko Jamestown a několik sídel ve vnitrozemí.
Hospodářství ostrova je zanedbatelné a nikdy neuspokojovalo ani vlastní potřeby. Jak pravil náš průvodce po
ostrově: největší slávu ostrovu přineslo vězení a zejména věznění Napoleona. Velká Británie na ostrov umísťovala
především nepohodlné vůdce odporu z kolonií.
Současnost ostrova se 4.000 potomky kolonizátorů a otroků již dlouho nepředurčuje strategická poloha. Snaha o
vlastní hospodářskou nezávislost v podmínkách ostrova je zatím nedosažitelná. Ostrov nemá letecké spojení a
hlavní fyzický kontakt se světem zajišťuje loď St. Helena jednou měsíčně. Ostrov je nesporně turisticky zajímavou
lokalitou, ale těch několik stovek návštěvníků z jachet /240 v roce 2012/ a výletních lodí /4 – 6 ročně/ turistický
byznys nespasí. Atmosféru ostrova charakterizuje klid, přátelské jednání, ochota, no prostě „svatí“ jsou svatí.
Týden na ostrově jsme využili k údržbě lodi, doplnění zásob, výletu po ostrově, internet kontaktu, posezení v
jachtařské restauraci a bloumání po Jamestownu. Více než příjemný týden.
Po vyřízení odjezdových formalit a útratě posledních helenských liber v poledne 19. února odplouváme směr
Brazílie. Tisíc osm set mil ve výčtu zatím uplutých 30 000 by nemělo představovat zvláštní problém. Skutečnost
tomu odpovídala. Spíše slabší vítr, bohužel ovšem stále ze zadu, malé vlny, stoupající teploty a stále více
sluníčka. Ryby ani ťuk. Den, noc, den, noc, těžko hledám nějaký výjimečný zážitek hodný popsání.
Jak je o mně známo zastávám názor, že jen spokojená posádka naplňuje očekávání skippera. Protože jedním z
hlavních předpokladů spokojenosti je dobré jídlo a pití, snažím se, co mě síly stačí. Snídaně: chleba, sýr, salám,
džem nebo vločky s kompotem, čokoládou, rozinkami. Oběd: silná polévka včetně dostupné zeleniny, nebo
těstovinový salát, nebo pomazánka z tuňáka. Odpoledne káva, čaj a moučník. V podvečer několik sklenek vína.
Večeře: množství úprav zavařeného masa, občas sladká rýže, nebo luštěniny s vajíčkem, okurkou a slaninou.
Nejžádanější jsou ovšem k večeři halušky v podání Jarda Ročáka. Bohužel se z nich již stalo nedostatkové zboží.
Po dvaceti dnech plavby je před námi kontinent Jižní Ameriky a v poledne 11. března vplouváme do ústí řeky
Paraibo, přístavu Cabedelo. Prověřujeme možnosti vhodného vyvázání a následující den časně ráno s přílivem
plujeme dolů po řece do Jacaré, kde se vyvazujeme ve Filipově marině. Přípitkem jamajským rumem se pokorně
skláníme, před silami tohoto světa a prosíme o shovívavost k naší troufalosti.
Na 1 800 mil jsme potřebovali 20 dnů.
Denní průměr 90 mil.
Průměrná rychlost 3,75 kt.
Jarda Bernt
Jacaré Brazílie 14. března 2013
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vzorek vidění a popis zdánlivě všedních dnů jsem si dovolil převzít z deníku Jardy Ročáka
.
Pondělí 4. února
V noci z neděle na pondělí vítr znovu zesílil. Na stěžních jsme měli obvyklou sestavu a to menší genuu, kosatku,
dvakrát zarefovanou hlavní plachtu a bezan. Jelo to pěkně, chvílemi až šest uzlů, což v naprosté tmě vypadá
divoce. Světlo na stěžni osvětlovalo stříkající vodu, která se řítila někam dozadu, splašený plankton za lodí
vytvářel bledě zářící stopu a občas se zlostně rozsvítil koláč přejeté medusy či čeho. Měsíc ubýval a s každou
přibývající nocí si dával víc načas. Bylo tudíž převážnou část noci tma jako v pytli. Přes den se ale vyčasilo, vítr
ubral, takže jsme si užívali sluníčka a došlo na vaření. Jarda vyrobil skvělé hovězí znojemské s rýží.
Zapadli jsme do rutinního denního chodu, následující dny týdne od úterý 5. února do pátku 8. února uběhly bez
zvláštních příhod a za stále mírnějšího větru, postupného oteplování, slunečných dní, jasných nocí, kdy obloha
nádherně zářila.
Mezi tím jsme snědli zbytek ryby, další halušky (trochu moc omaštěné), skvěle okořeněné vepřové plátky s
bramborami a konečně v pátek jsme slupli rizoto, kterého bylo tolik, že jsme ho měli ještě následující den. Jarda
se vytasil s výbornou buchtou se sladkou polevou, tak dobrou, že hrozilo vážné nebezpečí, že ji sežeru. Někam ji
tudíž prozřetelně schoval, aby k tomu nedošlo. Došel namibijský chléb a tak se loď proměnila v pekárnu, výsledek
byl, jak se dalo očekávat, skvělý. Jídlo je na lodi nejdůležitější, důležitější než zašité plachty či dobrá kotva,
alespoň podle mne.
Taky jsme přišli o udici, když se na ni chytla neznámá potvora takového kalibru, že nebylo v našich silách ji
vytáhnout a vlasec se nakonec přetrhl. Jarda přišel s další udicí připomínající spíš řeznický hák a ekvivalentní
pletenou šňůrou. Ale po této příhodě zašla rybám chuť na naše vtipy, pravděpodobně jim vše vykecala uprchlá
ryba. I když nevím, jak artikulovala s tím háčkem a třaslavou barevnou chobotničkou v nenažrané tlamě. Musí to
být strašná otrava mít něco takového ve chřtánu či kde, než to konečně vyhnije.
Jeli jsme pořád na západ a v úterý došlo na první posun hodin dozadu. Podařilo se opravit nabíjení a pro změnu
se zase rozpárala hlavní plachta u gafle. To byla v pořadí druhá nepoužitelná plachta, takže nezbylo, než začít s
opravami už za jízdy. Jinak bychom se ve slábnoucím větru vlekli jak hlemýždi. V pátek jsme zašili hlavní plachtu i
rozpáranou genuu.
Sobota 2. března až pondělí 4. Března
byly dny, kdy jsem PC nevytáhl, poněvadž plavba se změnila v divoký tanec. Čerstvý vítr okolo 3Bf trvá už několik
dní, jeho směr od východojihovýchodu je rovněž stejný a tak se oceán pěkně vzedmul. Vlny mezi dvěma a třemi
metry výšky, občas možná i vyšší, se zpěněnými bílými vrcholy pádí od obzoru k obzoru. Při slunečném počasí
jsou nádherně modré, při zataženém nebi šedě stříbrné, v noci pak zlověstně černé, když se jako přízraky vynořují
ze tmy za zádí. Ty větší se pak již z dálky ohlašují hukotem lámajícího se hřbetu. Po palubě se chvíli co chvíli
prohání voda, naštěstí teplá, takže máme téměř dokonale umyté nohy.
Čelen lodi se vzpíná k obloze a v zápětí téměř klesne až k vodě, přicházející vlna nás žene před sebou jak financ
kozu, jak se říkalo u nás doma, pak loď zvedne a máme krásný rozhled po okolní zvlněné krajině. Zpěněný hřbet s
šuměním běží vpřed, záď se nezadržitelně propadá a vpředu se objeví navztekaný kopec pěny, neboť jsme si
dovolili vlně v jejím postupu vpřed překážet. A čelen opět trčí k nebi. A repete. Od rána do večera, od večera do
rána, den po dni, stále v kursu okolo 285 stupňů.
Někdy nám to ale takto lehce neprojde. Autopilot, ač se snaží sebevíc, nemá vzadu (ani vpředu) oči a tak některé
vlně nastrčí záď poněkud šikmo a je to. Vlna se ochotně zádi zmocní a celou loď pootočí stranou, následující vlna
dílo dokoná. Loď se nahne do strany určitě o třicet stupňů, a začne se kývat, někdy až desetkrát, než se
rozpomene na svoji stabilní polohu. S pravděpodobností blížící se k jistotě se to stane v okamžiku, kdy se slévá
voda z brambor, otevře paleta vajíček, nalévá polévka či nese horké kafe. A tak se námořník změní v podivného
tajtrlíka, který balancuje ze strany na stranu, poskakuje na jedné noze a zoufale se snaží, oči vyvalené, aby nic
nerozlil, neroztřískal a sebe nebo druhého nepolil. Ale už jsme se v tom naučili za ta léta chodit, zatím jsme neměli
žádnou nehodu.
Vlastní vaření je kapitola sama pro sebe. Postup musí být dokonale propracován, neboť kuchař má omezený a
navíc zběsile rozkymácený prostor. V bizarní poloze, se zadkem opřeným o spodek stěžně a nohama o stůl,
předkloněn nad pracovním stolem, musí sofistikovaně manipulovat s nádobím, jež se chová jako nezbedné děti.
Chvíle nepozornosti a vše je na zemi, na stropě či jinde, a potměšilé plavidlo se culí pod fousy.
V této souvislost musím s pýchou poznamenat, že kromě mytí nádobí jsem byl pověřen též pečením chleba.
Povedl se, ale jak se říká, první vyhrání z kapsy vyhání a jestli je to tzv. definitiva se uvidí koncem týdne.
Není vyhráno, ani když je jídlo na stole. Přes výborné protiskluzové podložky se občas něco dá do nežádoucího
pohybu a tak to lapáme, jak se dá. Jakmile je jídlo v žaludku a putuje směrem ke dvanácterníku, pak se dílo
podařilo. Při kafíčku je, jak jsem dříve poznamenal, dort nebo buchta, a tak zatím co si jeden ukusuje kousek té
pochoutky, druhý drží talíř. Je to dokonalé.
Zahustil se lodní provoz.
V neděli a pondělí jsme potkali dva zámořáky.
Občas zaprší.
Jarda Ročák
Jacaré Brazílie
